Je spousta lidí, kteří lamentují nad přibývajícími roky. Jenže tohle je proces, který nezastavíme. Tak proč se nad ním trápit? Naopak čím jsme starší, tím se můžeme nad některé věci povznést. A na jaké?
Jako dvacetiletá jsem si vždycky myslela, že ve čtyřiceti budu totálně odepsaná, stará a až moc dospělá. Když mi bylo čtyřicet, uvědomila jsem si, že se vlastně necítím o moc víc dospělejší. Pravdou také je, že se mi po té „dvacítce“ nijak zvlášť nestýskalo. Naopak jsem byla ráda, že jako starší už můžu některé věci vypustit z hlavy. Přesto, že život není s každým dalším rokem bezstarostnější, mnoho věcí se mění v průběhu času, a to jak priorit, tak i životních cílů.
Být starší není strašák
Proč se lidé často ohlížejí do minulosti, za svým mládím, je otázkou. Možná je to i tím, že při zpětném pohledu často vidíme věci přes růžové brýle, zatímco do budoucnosti hledíme s hrůzou. Není ale už čas obrátit karty? Třeba zjistíme, že být starší není prokletí, ale může být dokonce i požehnání.
5 důvodů, proč nás baví být starší
1. Už se nebojíme, že něco zmeškáme
Sobotní večery trávíme stále častěji na gauči, ovšem s jedním objevným faktorem. A sice, že se tyhle klidné víkendové chvíle najednou umí obejít bez špatného svědomí, o co všechno jsme přišli. Anebo se chystáte uprostřed týdne na večírek a vypadá to, že nestíháte. Ještě před pár lety byste si lámali hlavu, co se stane, když se na takový dýchánek nedostavíte. Dnes odpověď zní, že nic.
2. Jako starší už víme, co umíme
A co ne. A že to je taky úplně v pořádku, protože nemusíme a nemůžeme vědět všechno. S každým rokem životních zkušeností roste i sebevědomí, a to je opravdu velmi, velmi dobrý důvod se těšit na to, až budeme zase o kousek starší.
3. A víme, co nechceme
Některé věci možná umíme, ale odmítáme je dělat. Ať už se týkají profese nebo soukromí, čím jsme starší, tím jasnější jsou naše hranice. A i když je možná zpočátku dáváme najevo poněkud nejistě, postupem času si všimneme, že se nic hrozného neděje, pokud se ohledně toho, co nechceme, vyjádříme jasně. Naopak se učíme stát si za svým, říkat ne a poznávat fakt, že tím svět nekončí.
4. Víme, že se nemůžeme zavděčit všem – a už to nezkoušíme
Když už jsme zmínili konec světa, vzpomínáte na ten hrozný pocit chtít se zalíbit všem, ale fakt všem lidem? V určitém okamžiku si všimnete, že jste vždy zapomněli na jednu osobu, a sice na sebe. A tento proces poznání obvykle přichází náhle. Čím jsme totiž starší, tím více si uvědomujeme své vlastní potřeby.
5. Sami sobě přítelem
Na to, abychom poznali sami sebe, potřebujeme určitý čas. Pravdou je, že někdy to může trvat i půl života. Často jednáme podle očekávání druhých lidí, ať už jde o společnost, rodiče, přátele, partnery, dokud neklopýtneme, někdy dost těžce, a neuvědomíme si, že vůbec nekráčíme vlastní cestou. Tento proces bývá občas vyčerpávající, ale za ten neuvěřitelně dobrý pocit, když nasloucháte sami sobě a pak si uvědomíte, že máte svůj život pod kontrolou, rozhodně stojí.