Klopýtnutí na ulici, skvrna na košili nebo rozsypaná taška v obchodě. Všem se nám to stalo a všichni jsme zrudli studem kvůli pocitu, že na nás všichni v daný moment zírají. Je to ale jinak a říká se tomu efekt reflektoru.
I po letech nás může pronásledovat vzpomínka na trapnou nehodu nebo hloupou chybu. Najednou se vrací pocit studu a situace, která se stala „v pravěku“, nás znovu přivádí do rozpaků. Navíc míváme tendenci značně přeceňovat, za jak trapné nás ostatní skutečně považují. Tohle chování má své opodstatnění v takzvaném efektu reflektoru.
O co jde
Spotlight efekt neboli efekt reflektoru vychází ze sociální psychologie a popisuje naši tendenci věřit tomu, že v kritickou chvíli onen reflektor svítí právě na nás a všichni ostatní zírají na naše pupínky, fleky, nejistotu při vystoupení a bůhvíco dalšího. Tak ne. Pocit, že jsme neustále v centru pozornosti se děje ve většině případů jenom v naší hlavě. Většina lidí je totiž tak zaneprázdněná sama sebou, že podobné nedostatky u druhých lidí většinou přehlédne nebo je rychle zapomene.
Zajímavá studie
V roce 1999 proběhla studie, jejímž výsledkem je právě efekt reflektoru. Za ní stojí dva psychologové, Thomas Gilovich a Kenneth Savitsky, kteří požádali několik studentů, aby si oblékli tričko s infantilním potiskem. Následně měli přijít pozdě na přednášku, posadit se do první řady a odejít ještě před koncem. Testovaní studenti byli přesvědčeni, že velká část jejich spolužáků si jejich trapného oblečení všimla. V následném dotazování si jejich trička ale pamatovalo jenom 25 procent spolužáků.
Proč se tak cítíme?
Není třeba zas tak moc bádat nad tím, proč neustále hádáme, co si o nás myslí ostatní. Důvod je zřejmý, prožíváme náš život z pohledu první osoby. Středobodem je tedy vždy naše vnitřní „já“. Tento pocit pak mylně přenášíme do našeho vnějšího světa.
Navíc, když k němu přidáte sociální nejistotu, nízké sebevědomí nebo sklon k perfekcionismu, není divu, že člověk bývá vůči efektu reflektoru ještě zranitelnější. Aby to nebylo tak jednoduché, tenhle fenomén může postihnout i extrovertní lidi. Zejména takové, kteří mají silnou potřebu uznání.
Únikové cesty
Dobrou zprávou je, že se pocitu neustálého sledování druhými lidmi můžete zbavit. Pomoci by vám měly následující únikové cesty:
Kontrola reality
Až zas budete mít pocit, že by na vás někdo mohl začít zírat kvůli tomu pupínku na čele, polité košili nebo rozsypané kávě v kuchyňce, zeptejte se sami sebe: A co strašného by se stalo? Ve většině případů zní odpověď: Vlastně nic. Nejste totiž první, kdo má beďara nebo něco zkazil.
Nebojte se změny úhlu pohledu
A co takhle se na celou věc podívat z druhé strany. Tak dejme tomu, že uvidíte někoho se špinavou košilí. Vzpomenete si na ten trapas ještě o týden později? Pravděpodobně ne. A přesně tak to mají ostatní s vámi.
Nesuďte, jenom pozorujte
Potřebujete získat odstup od vlastních myšlenek. S tím vám pomůže všímavost. Stačí si jenom všímat, že jste středem pozornosti. Ponechte stranou důvod, proč tomu tak je a užijte si, že jste momentálně na výsluní. Takový vhled totiž znamená první krok ke zlepšení nebo přesněji, k vymizení pocitu, že na vás někdo zírá a proč.
Zkuste rozptýlení
Pokud nedokážete efekt reflektoru překonat s pomocí myšlenkového postupu, mohou pomoci relaxační a dechová cvičení. Ta přesouvají pozornost od vašeho vlastního vnímání a přinášejí vám zklidnění ve stresových situacích.
A nezapomeňte, už Seneca napsal: „Trpíme více v představách, než ve skutečnosti.“